Zpráva z mrtvého lesa

Příjemný pohled to nebyl. Stál jsem na kraji lesa a kam jsem dohlédl, všude stály bílé, přelámané, mrtvé stromy bez jehličí a větví. Jen proto, že jsem věděl, kam jedu, bylo jasné, že ten suchý, stovky hektarů velký hřbitov je pozůstatkem kdysi mohutných, krásně zelených smrků. Výsledek přemnožení malého, sotva znatelného broučka, lýkožrouta smrkového, a možná také nepříliš šťastných lidských zásahů do přirozených přírodních procesů.

Na toto smutné místo, na vrchol Březníku na Modravsku, nedaleko státní hranice, jsme se vypravily z iniciativy vedení NP Šumava a na základě žádosti plzeňského podnikatele ing. Jaroslava Komory. Poprvé si místo zmaru mohl prohlédnout také ing. Pavel Stelzer, člen rady plzeňského kraje zodpovědný za oblast dopravy a životního prostředí. O odborný výklad se staral především ing. Jiří Heřman, náměstek ředitele parku pro řízení správy lesů a ing. Václav Toman, jednatel a lesní správce sušických městských lesů. Skupinku doplňoval vedoucí oddělení kontroly ing. Josef Král a starosta nedalekých Hartmanic Jiří Jukl. Všichni jsou odborníci s letitými zkušenostmi, v případě starosty Jukla jde dokonce o člověka, který se kdysi v minulosti živil jako lesní dělník a místa znal ještě z dob, kdy přes les vedla signální stěna bývalých pohraničníků.

"Do deseti let to všechno spadne," slyšíme názor lesáků. Stovky hektarů nastojato uschlého lesa na Modravsku jsou však pro ně stálou noční můrou. Obávají se, že při prvním větším větru nějaký strom spadne na neukázněného turistu, nedbajícího zákazu pohybu v této oblasti, ale mají také strach z ohnivé hrůzy, kterou by mohl způsobit blesk, nebo jen odhozený nedopalek cigarety. "Les si prý podle těch ekologických aktivistů sám poradí, ale za jak dlouho, to už neříkají," usmívá se na náš dotaz, co chtějí s mrtvým lesem udělat, ing. Heřman. "Les se sám obnoví, ale bez pomoci člověka k tomu bude potřebovat tak tři staletí." Pan Heřman nám ukazuje malé semenáčky přichycené na trouchnivějících kmenech. "Podle měření jich je na hektar od tří tisíc do 35 tisíc. Jsou to tří až pětileté stromky z náletu a ze semen původního porostu. Je jich málo a hodně z nich uhyne." Dozvídáme se, že tady pod Březníkem, v údolí Modravského potoka, je celoročně velmi chladno. V roce 1986 tu bylo dokonce naměřeno mínus 42 °C. "To je také jeden z důvodů, proč se na této straně hranice kůrovec tak přemnožil. Smrky jsou tu velmi oslabené," vysvětluje ing. Toman.

Podle názoru našich průvodců tak velký kus lesa v první zóně parku nemusel uschnout. Po velkém přemnožení kůrovce v polovině osmdesátých let prosadili v roce 1992 zastánci teorie přirozené a ničím neovlivňované obnovy lesa ponechání kůrovcem zasažených stromů na místě. To prý byla chyba, kůrovec měl stále dostatek stromů na výběr. "Zdravý smrk kůrovce zalije smolou a on uhyne," vysvětlují nám lesáci. "Tady je však přirozeně oslabený, pak stačí jeden polom a velmi teplé a suché léto, které umožní kůrovci až tři reprodukční cykly, stromy nedostatkem vláhy dál oslabí a dopadne to takhle." Právě po zkušenosti z Březníku i z jiných míst se brání myšlence, že je lepší nechat napadený les padnout. Hrozí se toho, že kůrovec by nebyl ničím omezován. "Sežral by lesy na Šumavě a v Pošumaví až k Horažďovicům," prohlásil ředitel Sušických lesů ing. Toman. Tam by se prý naštěstí zastavil, protože o borovice nestojí. Za nebezpečné považují také to, že se na holinách a v mrtvém lese snižuje až o 20 % schopnost půdy zadržet a vsakovat vodu a to je také příčina rozvodněných řek v údolích při každém větším dešti a povodňových stavů na Otavě.

Jak si představují péči o les, který je napadený kůrovcem, nám ukázali nedaleko Blatného vrchu a na holinách pod Medvědí horou. U lesa, který je v ohrožení, jsou v této době nastraženy lapáky, což je několik čerstvě uříznutých klád. Dospělého, čtyři až šest milimetrů velkého, brouka lýkožrouta smrkového neomylně přivábí pach umírajícího stromu a on pod kůrou naklade svá vajíčka. Po vylíhnutí larev se jeho potomci pustí do vykusování mnoha tisíc chodbiček pod kůrou stromu a připravují se na vlastní odlet. Právě tehdy musí zasáhnout člověk a napadenou kůru oškrábat a zničit. Stromy, které jsou již napadeny, jsou vykáceny, kůra oloupána a kmeny odvezeny na zpracování. Na vzniklá holá místa jsou vysazovány nové stromky, v druhově mnohem pestřejší skladbě.

Je zajímavé, že ač se lesáci také stále nemohou shodnout, proč si na lýku šumavských velikánů kůrovec dnes tak pochutnává, určitou vinu zřejmě nese člověk. Po obrovských větrných polomech a kůrovcové kalamitě v roce 1870, která zničila téměř celou Šumavu, upřednostnil při nové výsadbě tehdejší majitel zdejších lesů kníže Schwarcenberg smrk. Roste rychle, jeho dřevo je velmi houževnaté, proto se používalo především ve stavebnictví a na výdřevy v důlních dílech. Je to ideální materiál pro prodej. Některé sazenice pocházely dokonce až ze středomoří, protože jich tolik nebylo připraveno, ale dovezené smrky nejsou tak odolné, jako původní. O mladé stromy, které jsou také plné síly, lýkožrout zájem nemá. Les měl být také přirozeně vyměňován v šedesátých letech, ale od toho bylo ustoupeno, další chyba člověka.

Lesáci připouštějí, že díky podmínkám Šumavy se mrtvé stromy rychle rozpadají a u jejich kořenů a padlých kmenů již rostou nové stromy, proto i na Březníku, možná za deset dvacet let, to bude vypadat zeleně. "Jejich" holiny, které jim odpůrci zásahů vyčítají, však také nevypadají špatně. Malým sazeničkám zasazeným kolem pařezů se viditelně daří. Jak to vypadá na holině po šestnácti letech můžeme vidět pod Černou horou, nedaleko pramenů Vltavy. Mladý les se má čile k světu a je zdravý. Také na jiných místech, pod Oblíkem a pod Křemelnou, se přesvědčujeme, že lesáci rychle reagují na malá ohniska kůrovce a les obnovují výsadbou buků a jiných druhů stromků, vlastních výpěstků. Lesu se tu daří dobře a prospívají mu i místní prořezávky, které dávají větší šanci listnáčům.Zdá se, že hlavním svárem sporu mezi odpůrci na straně ekologických občanských aktivit a na straně pracovníků parku je dřevo. Aktivisté podezírají park z těžby pro finanční zisk, lesáci zase podezírají aktivisty, že jednají v zájmu jiných vlivných skupin, které mají zájem získat nad parkem kontrolu a těžit z něj ještě více než dnes.

Oběma skupinám však jistě jde o krásu lesa, ale každá z nich ji vidí trošku jinak. Protože však procesy v lese trvají tak dlouho a to co zasadili naši dědové můžeme sklízet teprve my, která skupina má pravdu, se dozvíme asi až za několik desítek let. Boj s kůrovcem na Šumavě a o Šumavu trvá.

Karel Bárta, šéfredaktor

Otištěno v měsíčníku Rozhled č. 5/2001